Nejsem ani boháč, ani nežiju pod mostem. Kupuju si levnější jídlo a oblečení ve slevě, abych pak měl na věci a aktivity, co sice nepotřebuju k přežití, ale baví mě. Po zaplacení nájmu, nebo povinného ručení, popřípadě nějaké další několikatisícové rány se bolestivě stavím zpátky do pozice člověka středních vrstev. Ale nestěžuju si a vnímám spolu s těmito negativními zkušenostmi i to dobré, respektive báječné, co doba nese sebou…
Můžu si vybrat, co s ušetřenými penězi udělám, dokonce si i můžu vybrat, jestli je chci, nebo nechci vydělat a právo na práci zmiňované komunisty před listopadem ’89 mám stejně. Jen si oproti „zlatým“ časům před opatrným převratem mohu vybrat, namísto toho, aby mi právo automaticky přešlo v restriktivou diktovanou povinnost…
Reaguju tímhle článkem na čím dál tím častější slova mých vrstevníků při pohledu na zažloutlé černobílé fotky ze sedmdesátých a osmdesátých let: „tyjo, zlatý časy, to byla paráda, hehe, to bylo všechno takový opravdovější a poctivější… kamarádství, kultura, lidi si víc pomohli…“ Jenže NEBYLO!
Stejně tak, jako na dobu, kdy jsme byli na vojně, spousta z nás vzpomíná vlastně jen na ty lepší momenty, kdy nás situace nepřirozeně spojila v nutnosti spolupracovat a potažmo se i bavit po neúměrně dlouhou dobu s lidmi, se kterými by se jinak člověk setkal maximálně při autonehodě, nebo na pár minut při nějaké další náhodné příležitosti, čímž vzniklo to takzvané „opravdové kamarádství“. To se projevuje tak, že dospělí jedinci zavzpomínají na to, jak zdrhli z kasáren a vrátili se ráno, nebo na to jak spali kolem jedněch kamen ve stanu pro padesát lidí a venku bylo -20 a jak to bylo „bezva“… Nevzpomenou si na tu bezmoc, kdy člověka tupec bez vzdělání z druhého konce republiky nutí dělat odpornosti a věci proti vlastnímu přesvědčení a že nebylo proti jeho rozhodnutí odvolání…Naučili jsme se tomu jaksi křečovitě zasmát, abychom neskončili na klice, nebo v lepším případě na psychiatrii
Stejně nebezpečná romantizace a autocenzura vzpomínek probíhá u spousty lidí z mého okolí. Ačkoliv jsou to většinou (alespoň, co se mých přátel týče) lidé podvědomě demokraticky a humálně smýšlející jedinci, občas od nich slyším zkreslované vzpomínky a uměle, zubem času obroušené historky bez „hran a ostrých rohů“.
Vzhledem k tomu, že právě moji vrstevníci vychovávají a učí ideálům svoje děti, je to poměrně děsivá představa, že tím praktickky vychovávají nenápadně generaci utopistických mladých komunistů, ačkoliv se s komunismem, ani socialismem ve skutečnosti neztotožňují…
Podle mně jsou svým způsobem i teď „zlatý časy“ a je to o tom, že jsem relativně (v rámci možností) svobodný a i „takový to opravdový a poctivý kamarádství“ zažiju, třeba na skalách, nebo v kapele. Kultura je „bohatší“ o spoustu hloupostí, ale i kvalitních a nezávislých nikým neschvalovaných projektů a děl. Lidi si v nouzi pomůžou taky, když je to potřeba. A v neposlední řadě – když mě někdo zkouší osočit z něčeho, co není pravda, mám právo i prostředky, abych se ubránil, budu-li chtít. Můžu cestovat, když si na to vydělám.
To, že justice nebyla připravená na skok rovnýma nohama do kapitalismu, kde si svobodu spousta lidí představuje dodnes jako bezbřehou anarchii a to, že jsme se nenaučili drobné problémy řešit mezi sebou lokálně atd., to je všechno pravda, ale už je to tak, že větší svoboda sebou nese i větší odpovědnost za svoje činy. Někdy jen morální, jindy třeba i finanční, nebo dokonce trestní.
Zkuste se zamyslet, jestli byste opravdu chtěli zpátky do šedi a uniformnosti přísně střeženého „zázraku“ soudržnosti i proti vůli jedince a zkuste si na tu dobu vzpomenout bez navoněného růžového prizma zromantizovaných vzpomínek…